"Vyhlašuju boj!" - recenze

Upřímně řečeno, pražský Škwor má ze všech dosavadních vítězů vyhledávací soutěže Rock Made In Gambrinus nej větší šanci nějakým způsobem se prosadit. Netvrdím, že to bude hned, netvrdím dokonce, že to vůbec někdy bude, nicméně síla, s jakou se chopili příležitosti v poměrně krát kém čase, je obdivuhodná. Připočteme-li fakt, že v době realizace alba se zpět do věznice vrátil bubeník Herr Miler, jedna z hybných pák nového období kapely, pak přežívá vlastní klinickou smrt, což je obdivuhodné. Po vítězství v Rock Made In Gambrinus došlo k několika zásadním změnám, z nichž mnohé zapustily kořeny právě na druhém albu Vyhlašuju boj. V první řadě se změnilo jméno kapely ze Skwar na Škwor, dále do týmu přišla manažerka Kateřina Králová, která udělala v sestavě takříkajíc pořádek. Soubor do svého projevu přestal sázet prvoplánové vulgarismy, jako to dělal donedávna, a především se pokusil učinit výrazný hudební krok na ose rock'n'roll - moderna. Je skvělé, že kupředu.Škwor považuje nové období za čas nového startu. Z debutového alba Mayday (2000) vytáhl čtyři skladby (Reklamy, Policajt Kořalky, Lojza) zasadit je do rámce aktuálního zvuku a posílil jimi coby souborem „best off“ devět kompozic z čerstvé kolekce.Zvukový posunje pro kapelu nejzásadnější v celé šíři toho slova.Před realizací nahrávky se spojila nejenom s producentem Alešem Brychtou, jehož přínos je nejpatrnější v mnohem civilizovanějších textech, ale i s elektronickým šikulou Walterem Kraftem. Právě on dodal některým skladbám otevřený příklon k industriální syntetice, v nejpovedenějším kousku celé desky, úvodní Mý slzy neuvidíš, dokonce vyvolal ducha slovutných rammstein.

Pravděpodobně z časových důvodů ovšem nemohl opatřit svými nápady (nebo to bylo nevhodné) skladby všechny, a tak se dílo rozdělilo na dvě části. V jedné je evidentní posun k sytějšímu zvuku, moderně ošetřenému (vypíchněme náladově zajímavou Bohém), ve druhé vzpomínky na syrový sound, který nejvíce odpovídá snažení Motorhead. Skwor navíc sází na rapové pasáže, v nichž se naplno projevu je plnost Hrdličkova hlasu. Spojení všech uvedených systémů přineslo výsledek v podobě pořád ještě tradiční české formace s bigbítovým gruntem, která pošilhává tam, kde to pro ní není, je si toho vědoma a bere proto pouze inspiraci. Navíc je progresivnější část alba natolik zdařilá, že se Škwor po její ose pravděpodobně stejně vypraví. Byly-li terčem kritiky v předešlé tvorbě kapely texty, pak z této tendence nutno ubrat. Neznamená to, že svůj slovní potenciál vyřešila na úrovni básnické, neznamená to ani, že neměla na desce celou řadu očekávaných rýmů, které vysunují ze hry moment překvapení a činí tím slovní výplni medvědí službu. Škwor se ale zdaleka nesoustředí pouze na kritiku a- řekněme to upřímně- hospodské hubování. Z jejich textů je patmý politický postoj (řekl bych levicový), k němu je přiložená snaha hovořit o věcech pocitových (Mý slzy neuvidíš, Bohém, Ulice).

Big Beng!