"Mayday" - recenze

Není pochyb o tom, že se letos v létě prostřednictvím účasti ne festivalech vyšplhal pražský Skwar mezi štírky poněkud stagnující tuzemské metalové první ligy. Dokázal to skrze přesvědčivá koncertní vystoupení, která vedle kontroverzních nafukovacích orgánů a lehounce vulgárních pokřiků nabídla vyhranou čtveřici s obrovským drivem. Že se je nepodařilo přenést na debut je škoda. Mayday zastihuje Skwar poloviční. Jejich skladby jsou drásavé, tvrdé, přímočaré a melodicky nápadité K naprosté dokonalosti ovšem potřebují špinavý rock'n'rollový zvuk, který počinu chybí. Skutečnost je průzračná, čitelná, jako by příliš kladla důraz na fakt, že jednotliví členové kapaly zejména bubeník Vadlejch) ovládají své nástroje ve špičkových intencích žánru. V souvislosti s image souboru, texty a samozřejmě i obalem s letícím nafukovacím pyjem se ovšem prostor pro motorheadovskou syrovost přímo nabízí. Skwar mohou novinku opřít o nápadité nepřearanžované skladby, z nichž ve velkém čiší radost z energického pokládání několika akordů na sebe. Provokují v textech, usilují o vlastní identitu, nepřítelem je jim hloupost a nepoužitelná žena. Pohrávají si s hlasy ( Kořalky, Lojza) a neodvažují se za hranice prostoru, v němž operuje onen olbřímí nafukovací penis. Není, žel, velký. Je ovšem zabezpečený.

Big Beng!