ŠKWOR - z hospody rovnou na stadiony

Skupina Škwor vznikla v roce 1999 vlastně jen tak z legrace. Tomáš Kmec a Petr Hrdlička, dva nerozluční kamarádi z jednoho sídliště, chodili s bývalým bubeníkem Františkem Vadlejchem do hospody a z dlouhé chvíle se rozhodli založit kapelu. Každý z nich sice někde hrál (Gloom, Spit atd.), ale společně se jim tak dobře pilo, že spolu chtěli i hrát. Jednou se šli podívat do již neexistujícího pražského klubu Inferno, v němž se tehdy pohyboval i kytarista Leo Holan. Jelikož Hrdlička vedle kytary zpívá, potřeboval ještě kolegu ve zbrani. Slovo dalo slovo a původní sestava byla kompletní. Postupně opustili domovské kapely, v nichž hráli, a věnovali se Skwar, jak zněl původní název souboru. Ovšem špatná pověst se šířila rychleji, než mor. Dejme raději slovo hlavním aktérům, kteří před pár dny vydali třetí album Vyvolenej.

Petr Hrdlička: Leo byl tehdy v Infernu se svou první ženou. Ta nás nenáviděla, protože jsme se vždycky zlili a padali jsme před ní na zem. Zvláště František vynikal v různých prasárnách - a když si představila, že by manžílek hrál s námi, šly na ní mrákoty. Ani se jí nedivím...
Ale, když Leo slyšel, že by s námi mohl hrát, byl rozhodnut během dvou minut. Hledal tenkrát lidi do své nové kapely. Takhle našel celou kapelu najednou; hrál s námi už na prvním koncertě v Modré ústřici, takže je také zakládajícím členem.

Tomáš Kmec: Asi po tři čtvrtě roce jsme natočili demosnímek, který jsme mimo jiné dali di Kainu, v němž jsme později hráli, a Jirkovi Urbanovi se to nezdálo tak úplně blbý. On měl totiž tehdy na starosti takzvanou béčkovou řadu pro mladé kapely, které vydával Popron. Na základě toho jsme natočili první desku. Štěstí jsme samozřejmě zkoušeli i v různých soputěžích. Napodruhé jsme vyhráli Rock Made in Gambrinus, díky čemuž jsme natočili druhou desku.

POD TLAKEM
Vím, že jste tenkrát měli na desku strašně málo času, neboť regule vyhledávající soutěže byly neúprosné. Vítěz Rock Made In Gambrinus musel vydat album do konce kalendářního roku, v němž se soutěže zúčastnil. A přesto jste natočili přelomovou kolekci, která vám udělala jméno a vytáhla vás ze sklepa do širokého povědomí. A to i přesto, že jste z časových důvodů museli nakonec vzít starší skladby z debutu a přidat je k novinkám, jinak by smlouva nebyla dodržena.

Petr Hrdlička: Jasně. Měli jsme sedm nových skladeb a ty jsme doplnili šesticí starých. Ovšem všechny jsme udělali v novém, moderním duchu.

Tomáš Kmec: Už v době natáčení první desky jsme chtěli koketovat s elektronikou a samply, ale tehdy na to nebyl čas. A možná bychom to tehdy ani nezvládli, protože tu desku jsme si prakticky dělali sami na koleně. Pak nám naše bývalá manažerka dohodila Waltera Krafta, který si vzal naše skladby, opentil je moderními zvuky a pomohl nám zrealizovat naše představy. A musel to udělat i do starých věcí, protože kdyby byla půlka desky bez samplů, asi by to znělo blbě.

V tom čase jste také měnili bubeníka. Místo Františka nastoupil Herr Miler, který měl na kapelu zásadní vliv. Řekl bych, že to byl on, kdo vás donutil hrát přesně, pít až po koncertě a makat na doraz.

Petr Hrdlička: Určitě. Byl to pedant, který měl zkušenosti z Debustrolu. Když byla zkouška, několik hodin se skutečně makalo, až z nás chcalo. A ne jak předtím, kdy jsme šli na zkoušku a po půl hodině jsme skončili v hospodě. Nejdřív jsme z toho padali na hubu, ale zakrátko to přineslo ovoce. Zkoušeli jsme s metronomem a učili jsme se přesnosti a disciplíně. Díky tomu jsme mohli s elektronikou vyrukovat i naživo.

Bohužel Miler se zakrátko odporoučel do nápravního zařízení...

Petr Hrdlička: Jakmile jsme dotočili desku, talk ho zamachlovali. Miler za sebe doporučil svého kamaráda Martina Pelce, který za něj už jednou zaskakoval u Debustrolu. S ním jsme nazkoušeli repertoár a vyrazili do světa. Je zajímavé, že jsme ho zpočátku totálně nesnášeli.

Proboha, proč?

Petr Hrdlička: Já ti ani nevím. Nějak nás sral.

Tomáš Kmec: To je tak, že jsi na někoho zvyklej a najednou přijde někdo novej. Normálně jsme odcházeli ze zkoušek nasraní.

Petr Hrdlička: Ale klobouk dolů před Martinem. Ačkoliv věděl, že u nás není nastálo, dřel jako bejk. Všechno se rychle naučil podle Milera, makal, mekňoural. Nakonec mezi nás skvěle zapadl a především po lidské stránce jsme si strašně padli do oka. Pak jsem mu říkal, že bych rád, aby u nás zůstal. On hrozně chtěl, ale věděl, že je to jen na záskok. Pak jsme si s klukama sedli a shodli se na tom, že chceme už zůstat s Martinem. Miler měl totiž občas hysterické záchvaty a nám už není dvacet, abychom to museli snášet. Přesto musím říct, že na nás měl Petr(křestní jméno Milera - pozn. aut.) zásadní vliv a moc nám pomohl.

Jak jste to Milerovi sdělili? To musel být pro něj šok, když se měl za pár dnů vrátit z výkonu trestu a najednou se dozvěděl, že původní plán neplatí.

Petr Hrdlička: My už jsme delší dobu věděli, že chceme skvělého a nekonfliktního Pelce. Naše manažerka ale chtěla počkat, až se Miler vrátí, posadit oba bubeníky vedle sebe a vyzkoušet je. My jsme ale už nechtěli. Petr dostal čtrnáct dní před koncem trestu vycházku, sešli jsme se a řekli mu, že je konec. Na férovku, jako vždycky. Nakonec nás znáš, tak víš, čeho jsme schopni

Jaká byla reakce?

Petr Hrdlička: Zeptal se, proč chceme céčkového bubeníka, když můžeme mít áčkového. Řekl jsem mu: ,,Petře, hraješ výborně, ale Martin zahraje to, co potřebujeme, a jako člověk nám sedí líp." Od té doby jsem ho neviděl.

Neměli jste strach, že vzhledem k prostředí, ve kterém se Miler pohyboval, by si mohl něco udělat? Přece jen to byla víra, která ho tam držela nad vodou.

Petr Hrdlička: On není člověk, který by si to mrsknul. Na to se má moc rád. A on se v tom kriminále tak příšerně taky neměl. Nakonec jsme tam hráli, tak jsme to viděli. A on sám nám to taky říkal. Když je někdo labilní, tak si to hodí, i když není v lochu. Však to znáš, je to jako když se rozejdeš s holkou...

Stále se setkávám s tím, že spousta lidí netuší, že jste před Vyhlašuju boj natočili ještě jednu desku. Ovšem ani vy se k ní moc nehlásíte...

Petr Hrdlička: Moc ne. Bereme ji jako nultou desku. V té době jsem si za ní stál, ale dnes už ne. Je blbě natočená, nazpívaná a neberu ji jako debut. Za ten beru až Vyhlašuju boj.

Tomáš Kmec: Ta deska byla odrazem té doby. A v ní jsme strašně kalili a nebrali skupinu vážně. Ze všeho jsme měli prdel. Byli jsme sranda kapela. Až později to všechno dostalo vážnější ksicht. Popron na natočení tenkrát nedal ani korunu, takže všechno šlo z naší kapsy. A jak víš, žádní boháči nejsme. Všechno se natočilo vlastě za pět tisíc - a podle toho to taky vypadá.

Petr Hrdlička: Dneska jsme stejně úplně někde jinde. Ale jako odrazový můstek to posloužilo dobře.

Má váš současný úspěch vliv na to, že se znovu začala prodávat první deska?

Tomáš Kmec: Určitě to vliv má, ale teď se to nedá nijak dokázat, protože celý první náklad je vyprodán a nevím, jestli Popron uvažuje o dolisu. My sami ani nevíme, jestli bychom o to stáli.

Kdyby přišel ten tlak všechno změnit a nasměrovat kapelu do jiných vln?

Petr Hrdlička: My jsme o tom uvažovali už u první desky, protože jsme poslouchali kapely, které hodně používaly samply. Nebylo to nějak programové, ale dřímalo to v nás. Neměli jsme touhu dělat nějaký nu-metal, jak o nás píšou. Hrajeme prostě špinavý, tvrdý, ale melodický rokenrol s trochou samplů.

Bylo by nesporně zajímavé, kdybyste tenkrát měli víc času vyhrát si s první deskou a již tehdy zkusit elektronické prvky.

Petr Hrdlička: My jsme tehdy ale neměli žádné ambice. Chtěli jsme jen tak hrát a blbnout.

Tomáš Kmec: My o tom skutečně už tehdy uvažovali, ale uvědom si, že když budeš živě hrát se samplama, potřebuješ v první řadě strojově přesného bubeníka a všichni musí umět hrát dobře. Prostě jsme na to tehdy neměli. Byli jsme bez peněz i zkušeností. Neměli jsme ani představu o koncertech, jak bychom to tam začlenili. Co budeme mít na sobě, jak se budeme hejbat a podobně. Jediné jasno jsme měli vždycky v hospodě. Tam jsme se dokázali tak dobře domluvit...

ROKENROLOVÍ HULVÁTI
Musím říct, že na to, jací jste 'grázlové', jste měli vždy obrovské štěstí na dobré kamarády, kteří vám pomohli s prvními dvěma deskami a následně vás s sebou vzali na turné. Myslím, že vám taky pomohlo hraní na Ozzfestu. To byl asi takový další bod zlomu, kterých jste ostatně měli ve své kariéře víc.

Tomáš Kmec: To máš pravdu. Ozzfest byl další bod zlomu, který nás nakopnul.

Petr Hrdlička: Neměli bychom zapomenout na hraní s Arakainem. Byla to předposlední šňůra s Alešem Brichtou, takže na to lidi chodili. Pak nás vzali kluci z Harleje, zahráli jsme si na Ifestu a na dalších velkých festivalech, až jsme se nakonec dostali před Kabát. Jejich managementu jsme se natolik zalíbili, že si nás vzali pod sebe.

První desku jste vydali u Popron Music, druhou u Warner Music, a přestože to všechno vypadá jako v pohádce, realita byla zcela jiná...

Petr Hrdlička: My jsme na Popronu nikdy nebyli, ani jsme s nimi nejednali. To všechno zařídil Jirka Urban. Kdyby měli zájem vydat druhou desku, tak by se ozvali. Ale vím, že když tenkrát strýček Jiří pustil naše skladby panu řediteli, on z těch našich sprosťáren nebyl moc nadšený.

Tomáš Kmec: My jsme se taky nijak nevtírali. Aleš Brichta nám produkoval druhou desku a přišel s vizí vydání u Warner Music. Ale nedá se říct, že by pro nás tehdy firma něco dělala.

Petr Hrdlička: Především vázla distribuce. Ta deska nebyla k sehnání. V mezičase se na firmě vyměnili někteří lidi a všechno to bylo úplně na hovno! Chtěli jsme odejít, ale oni nás nechtěli pustit, což bylo úplně frustrující. Prostě ty smlouvy jsou dělaný tak, aby kapela držela hubu a krok. Nakonec se nám začalo dařit, koncertovali jsme jako o život a deska se začala prodávat, tak se k nám začali chovat poněkud jinak. Je jasné, že na začátku nevěděli do čeho jdou.

Tomáš Kmec: Neměli jsme zkušenosti. Byli jsme vykulení joudové. Viděli jsme, že pro Dogu dělali velkou kampaň, a byli jsme rádi, že jsme se k nim také dostali.

Kam byste šli, kdyby vás firma pustila?

Petr Hrdlička: Asi k EMI, ale nevím, jestli bychom si pomohli. Smlouvy u velkých firem jsou všechny stejné. Vždycky kapelu voškubou. To je prostě všude.

Tomáš Kmec: Naštěstí se na Warner Music vyměnili lidi a už s námi jednají jinak. Zatím to vypadá tak, že se dokážeme na všem domluvit. Zlomilo se to při turné s Harlejem minulý rok na jaře. Deska se začala prodávat a chodili jim dobré ohlasy.

Petr Hrdlička: Najednou zjistili, že by z nás mohlo něco být, a jelikož tam asi podobnou kapelu nemají, neboť Doga už je pryč, podrželi si nás. Kdyby toho nebylo, už by nás asi taky vykopli.

Minulý rok na podzim dokonce došlo na reedici Vyhlašuju boj!

Tomáš Kmec: To bylo tak. Náklad alba byl vyprodaný a bylo nutné ji dovyrobit. Když už se tedy měl dělat dolis, chtěli jsme , aby fanoušci dostali něco navíc. Měli jsme natočený klip k Mý slzy neuvidíš a jeden koncert, z něhož jsme vybrali tři skladby jako živé bonusy.

NA VLASTNÍCH NOHOU
Třetí album mělo původně vyjít do konce minulého roku. Ovšem turné v předprogramu skupiny Kabát zásadně změnilo vaše plány.

Tomáš Kmec: Když jsme se dozvěděli, že pojedeme měsíční turné s Kabátem, bylo nám jasné, že bychom desku uspěchali. A to jsme rozhodně nechtěli. Raději jsme udělali reedici s bonusy, protože by k ní beztak došlo, a soustředili jsme se na novou desku.

Máte představu, kolik se druhé desky prodalo?

Petr Hrdlička: Mám pocit, že okolo čtyř a půl tisíce.

Tomáš Kmec: Hraní s Kabátem nám strašně pomohlo.

Petr Hrdlička: Teď už se ale musíme spolehnout sami na sebe. Hraní s Kabátem bylo nejdál. Už tady nikdo větší není. Já jsem strašně rád, že teď na nás lidi chodí a mohou si koupit naše věci.

Tomáš Kmec: Taky už za námi začali chodit fanoušci a stěžovali si, že nehrajeme jako hlavní kapela. Říkali, že my snad budeme věčná předkapela. Teď se musíme postavit na vlastní nohy.

Pod jakým tlakem jste pracovali? Přece jen druhá deska byla nad očekávání úspěšná. Co se týče živého hraní, svezli jste se se všemi skupinami, které tady něco znamenají, obrazili snad veškeré velké letní festivaly, ve finále si vás pod křídla vzali Pink Panther, tedy manažeři skupiny Kabát. To je poměrně dost svazující!

Petr Hrdlička: Nemáme pocit, že bychom pracovali pod nějakým tlakem. V první řadě jsme vycházeli z toho, že se to musí líbit nám. Jinak by to nemělo smysl. Samozřejmě, že něco dlužíme lidem, ale nejdůležitější je, aby to uspokojovalo nás. Když jsme udělali skladbu, sedli jsme si, a pokud se nám nelíbila, prostě jsme ji pilovali a předělávali tak dlouho, až jsme byli spokojeni.

Tomáš Kmec: Samozřejmě tady fungovala jistá odpovědnost, ale ta by byla stejná, i kdybychom byli třeba pod nějakým Lojzou Vonáskem. V každém případě bychom chtěli udělat tu nejlepší desku, jaké jsme schopni. Horší bylo, že i když jsme měli relativně hodně času, všechno jsme dodělávali na poslední chvíli, protože jsme všichni líní jako svině. Přesto jsme si byli vědomi toho, že stojíme před životní šancí, a tak ani jinou možnost nemáme, než udělat desku co nejlepší.

Petr Hrdlička: Jasně! Nemyslím, že kdyby nám dělal manažera někdo jiný, že bychom to udělali na padesát procent. Ale máš pravdu, že jsme dostali velkou šanci. Já osobně to takhle ale beru už od vydání Vyhlašuju boj.

Nakolik jste měli jasno o nové desce? Chtěli jste pokračovat a rozvíjet směr druhého alba, nebo opět přijít s něčím novým?

Petr Hrdlička: My máme obrovskou výhodu v tom, že nehrajeme žádný konkrétní styl. Míchámě měkčí a tvrdší pasáže a snažíme se dělat zpěvné refrény. Hrajeme si s náladou. Proto s tím můžeme víc hýbat tam nebo tam. A doufám, že nám to nebudou lidi vyčítat. Nejsme klasický trash metal ani hip-hop, takže si můžeme s tím naším stylem hrát a různě uhýbat. Každá skladba může být trošku jiná a nemusí to být nutně v nějaké škatulce.

Tomáš Kmec: A nejsme ani klasický nu-metal. Jenže novináři nevědí, co by o nás napsali, tak prostě plácaj něco o nu-metalu. My jsme takovej melodickej nářez.

Kde jste album nahrávali?

Petr Hrdlička: Nahrávali jsme ve studiu Českého filharmonického orchestru v Modřanech. A byli jsme tam asi první a poslední bigbítovou kapelou, protože to studio se stěhuje.

Tomáš Kmec: Všechno má na svědomí náš zvukař Standa Baroch, který to nějak zařídil. Jinak je to studio příšerně drahý. Měli jsme obrovské štěstí. Tam jsme natočili kytary a bubny.

Petr Hrdlička: Zbytek jsme udělali ve zkušebně, kterou jsme si zařídili jako takové malé domácí studio. Já potřebuju na nahrávání klid, především na zpěv, takže jsem byl rád, že to takhle můžeme udělat. Navíc je Standa člověk, který se snaží vyjít nám ve všem maximálně vstříc, takže to byla pohoda. Je vážně profík a navíc skvělej chlapík. Produkci jsme si dělali sami.

Pozvali jste si nějaké hosty?

Petr Hrdlička: Jo, mladoboleslavské hulváty na sbory. Kolins, Volák a pár dalších kamarádů.

Kdo se tentokrát postaral o samply?

Tomáš Kmec: Walter Kraft měl tentokrát strašně práce, navíc jsme ho oslovili pozdě, takže stihnul jen čtyři skladby a zbytek dělal Leo Holan.

Petr Hrdlička: On je strašně šikovnej na všechno. Spraví cokoliv. Počítač, pračku, poličky, prostě všechno. Nebejt jeho, Škwor nefunguje, protože mi tři neumíme vůbec nic. Holan, to byla výhra v loterii!

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi druhou a třetí deskou?

Petr Hrdlička: Když jsme dělali druhou desku, ještě jsme tápali. Neuměli jsme v tom chodit. Někdo přišel s nápadem a mi se s tím patlali. A nikdo nevěděl, jak to dopadne. Vůbec by nás nenapadlo, že to tak zabere. Netušili jsme, že by se to mohlo líbit. Teď už jsme měli jasno přímo u demosnímků. Hlavně jsme si hlídali nahrávání.

Tomáš Kmec: U těch zvuků jsme měli představu, ale ne úplně jasnou. Chtěli jsme dosáhnout více extrémních rozměrů. Tvrdé pasáže ještě tvrdší a melodické ještě melodičtější. A hlavně jsme dbali na zpěvnost refrénů. Aby byli dominantní a lidi si to potom s námi mohli zařvat.

Všiml jsem si, že novinka je oproti minulé desce zvukově taková špinavější. Vyhlašuju boj má sice čistší zvuk, ale zase tam chybí víc drsnosti.

Petr Hrdlička: Dobrý postřeh! To byl záměr. Když jsme šli nahrávat, tak jsme si tohle domluvili s naším akademickým kytaristou Leo Holanem. Já jsem na kytaristu prase. Mně přeznívají struny, kdežto Leo je čistý hráč. A já jsem chtěl, aby tam byla ta prasárna a živelnost.

Tomáš Kmec: Také jsme kvůli tomu nahrávali desku naživo, kdežto u minulé každý nástroj samostatně. No, už se těšíme, co tomu řeknou naši fanoušci.

Petr Hrdlička: Myslím si, že komu se líbilo Vyhlašuju boj, bude s novinkou spokojenej.

Jak to vypadá po skladatelské stránce?

Petr Hrdlička: Všechny texty jsou tentokrát moje a o hudbu jsme se podělili tak, že každý z nás, kromě Martina, máme po dvou věcech. Zbytek složil Tomáš s Leošem společně. Martin si koupil kytaru, takže snad na příští desku taky něco přinese.

NEJSEM KOMUNISTA!
Vy máte od první desky poměrně dost kritické texty. Petře, ty jsi často obviňován z toho, že jsi komunista.

Petr Hrdlička: Bohouši, jestli jsi to poslouchal opravdu svědomitě, tak sis přece musel všimnout, že tam o politice a komunistech vůbec není ani slovo! Ale víš dobře, že se sociální tématikou zabívám hodně. Prostě je tady spousta věcí, které mě nebytečně serou! Stačí si otevřít noviny nebo zprávy v televizi - a hned jsem nasranej. Doma třískám dveřma, chodím po bytě, nadávám a řvu. Je úplně jedno, kdo sedí nahoře, je to jeden větší ksindl, než druhý. Proto jsem se vždy snažil dělat texty tak, aby se to dotklo každého. Vždyť jen neustále zdražujou a my pro ně neznamenáme nic a v ničem se nás nezastanou. Jedu autem, slyším zprávy, zastavím u pumpy a hned si to všechno píšu a rovnou dělám texty.

Některé skladby jste hráli už minulý rok v létě na koncertech. Všechny se dostali na desku. Kdybyste věděli, že na nějakou budou reakce fanoušků slabší, dostala by se na ni?

Tomáš Kmec: Určitě. My už jsme je vybrali do playlistu s tím, že si za nimi stojíme. A to je pro nás důležité. Nikdy neodhadneš, co se bude líbit.

Proč jste předělali skladbu Shout od Tears For Fears?

Petr Hrdlička: Ta skladba je obrovský hit a nám se strašně líbí.

Tomáš Kmec: S klukama jsme si říkali, že bychom mohli dát na desku nějakou coververzi, a pak jsem slyšel v rádiu Shout - a bylo to jasné. O dalších předělávkách jsme nepřemýšleli.

Petr Hrdlička: O českých předělávkách jsme ani neuvažovali. Když to zkurvíš, každý ti to omlátí o hlavu. To musí být bomba, jinak to nemá smysl. Ale musím se přiznat, že jsme uvažovali o Viktoru Sodomovi. Když jezdíme na koncerty, většinou posloucháme různý píčoviny. Ale samozřejmě jsme nechtěli udělat nějakou kravinu, abychom nespadli do zábavové škatulky. To uděláš jednou a pak už po tobě lidi chtějí kraviny.

Posloucháte nebo znáte kompletní tvorbu Tears For Fears, nebo se vám líbila jen skladba Shout?

Petr Hrdlička: V podstatě známe od Tears For Fears jenom tuhle jednu a mám takový pocit, že to tak má i spousta dalších lidí. Je to megahit a všechna rádia hrají jen Shout. Ostatní skladby jako by neexistovaly.

Na konci desky máte skladbu Hrobové ticho, což je prostě ticho.

Tomáš Kmec: To vzniklo náhodně. Byli jsme točit v televizi Prima a pak jsme šli do hospody, v níž jsme se totálně ztřískali. A tam se to nějak upeklo. Leo pak volal na firmu a řekl: ,,Budeme tam mít ještě o jednu skladbu víc!" Je to prostě jen takovej fór.

Přestože vím, jak se dokážete odvázat, mám pocit, že se dost změnilo vaše divoké chování, kterým jste se stali nechvalně proslulýmí.

Petr Hrdlička: Už jsme taky trošku starší, takže máme víc rozumu.

Tomáš Kmec: Ale taky máme víc natrénováno, a tím pádem víc vydržíme.

Petr Hrdlička: Máme větší odpovědnost vůči fanouškům a ostatním subjektům. Přece jen už na nás nechodí pět lidí. Už si prostě nemůžeme dovolit sežrat se před koncertem a pak tam padat.

Tomáš Kmec: V dnešní době je taky lístek na koncert mnohem dražší než před pěti lety. A my si toho moc vážíme, že lidi za nás ty peníze dají, takže jim za to musíme nabídnout pořádnou show.

Petr Hrdlička: Po koncertě samozřejmě kalíme, ale až po. Dřív to bylo spíše před.

Jak se vyrovnáváte s větší 'slávou', ale i závistí, která okolo vás panuje?

Petr Hrdlička: Samozřejmě, že nás těší, že naše muzika oslovuje lidi a ti si přijdou pro podpis, nebo nás někde zastaví na ulici, nebo si k nám v hospodě přisedne a ptá se nás na různé věci. Především nás těší zájem těch mladých. A s tou slávou? Vždyť nás znáš. Jsme stále stejný hovada.

Tomáš Kmec: Sláva v Čechách je opravdu o něčem jiném.

Petr Hrdlička: A závist u nás byla vždycky. Sice jsme hráli s Kabátem, Arakainem, Harlejem, spousta lidí nám pomohla, ale nikdo to za nás nevymyslel, nenahrál a živě neodehrál. Ve studiu to jde ještě ošidit, ale na koncertě ne. A nás koncerty baví ze všeho nejvíc. Přijdu na pódium, vypnu mozek a jedu. Po koncertě ani nevím, jak se jmenuju. A lidi to poznaj, že to jde z nás.

Tuším, že tenhle rok to lidi budou moci dostatečně posoudit.

Petr Hrdlička: Teď budeme hodně koncertovat. Prakticky každý víkend až do srpna. Po letních festivalech si dáme měsíc pauzu a pak vyjedeme na první samostatné turné s vlastní scénou. Chceme vzít s sebou jednu mladou skupinu, která bude dobře hrát a bude se k nám hodit. Nechceme řešit nějaké žánrové omezení, ale kapela by měla být soudná, aby jí to nakonec ještě neublížilo. Také očekáváme jistou slušnost. Když jsme jezdili jako předkapela, nikdy jsme si nedovolili něco na jevišti přestavět, nebo si vzít bez dovolení. Vždy jsme čekali, co a jak. Chceme předkapelu, ale nechceme problém. Ani nejmenší!

Zdroj: Rockshock