Škwor: Už žádná křeč

O vydání DVD mluvili členové pražské skupiny Škwor už v loňském roce, krátce po vydání zdařilého alba Loutky. Příprava a výroba obrazového dokumentu se však protáhla, proto se Škwor rozhodl svým příznivcům čekání náležitě vynahradit: coby příjemný „bonus“ se tak zároveň s DVD objevilo i nové řadové album s jednoduchým názvem 5. Oba disky vyšly pěkně společně, úhledně zabalené v jedné krabičce...

Na předchozích albech jste volali Mayday, pak jste Vyhlašovali boj, třetí byl Vyvolenej, objevovali jste Ameriku a naposled z vás byly Loutky. Takže jestli dobře počítám, deska s pořadovým číslem 5 je vaše šestá...
Tomáš: Máš pravdu. Udělali jsme v tom záměrně trochu bordel. Je to tak, že první album Mayday jsme v roce 2000 vydali ještě pod starým názvem Skwar. Ten se začátkem roku 2001 změnil na současný Škwor. Důvodem bylo časté komolení názvu pořadateli, takže se kapela rozhodla zachovat fonetickou podobu názvu s ponecháním dvojitého W.

Minulé album Loutky vyšlo loni na jaře, tedy před pouhým půldruhým rokem. Trpíte tak silným autorským přetlakem?
Tomáš: Interval rok a půl mezi alby je u nás běžnej. Když se podíváš nazpět, zjistíš, že podobně tomu u nás bylo vlastně vždycky.
Petr: Po téměř deseti letech existence jsme cítili potřebu udělat DVD a napadlo nás, že by bylo fajn zároveň s ním vydat i nové album. Nicméně to bychom vydali tak jako tak, klidně i samostatně.

Nazvali jste ho 5. Znamená to snad, že CD Mayday vydané ještě pod původní hlavičkou Skwar nepovažujete za součást historie kapely? Kdyby tomu tak bylo, musela by se nová deska jmenovat 6...
Tomáš: Ne že bychom se k tomu, co bylo předtím, nehlásili, ale Škwor začal, přinejmenším pod tímhle názvem, až s deskou Vyhlašuju boj.

Album Škwor 5 považuji po hudební stránce za přímé pokračování Loutek, ale zároveň mi přijde jako vaše dosud asi nejpestřejší nahrávka. Cítíte to vy sami podobně?
Petr: S tou pestrostí určitě souhlasíme. Ale za ještě důležitější považuju něco jiného. Zhruba před rokem jsme v kapele měli strašnou „ponorku“, nesnášeli jsme jeden druhého. Pak jsme si to nějak vyříkali a nové album už vznikalo naprosto přirozeně a v absolutní pohodě. Což na něm musí být znát. Nikdo nám do ničeho nekecal, všechno jsme si udělali přesně tak, jak jsme chtěli...
Tomáš: Minulý desky Amerika a Loutky vznikaly svým způsobem v křeči, zatímco teď všechno probíhalo v naprosté pohodě. A jinak pestrost byla určitě záměr – proč točit desku, která bude pětačtyřicet minut stejná a tím pádem nudná?
Petr: Já bych to ještě upřesnil: Amerika byla křeč. V případě Loutek už to tak podle mne nebylo.

Má text písně Nebuď debil nějaký reálný předobraz? A chápu ji správně jako reakci na to, když se někdo bez přemýšlení přidá třeba k agresivním skinheadům nebo jiné problematické partě „kamarádů“?
Petr: Ano, je to přesně o takovémto druhu lidí, kteří se bezmyšlenkovitě přidávají k někomu jinému. Mě k té písni inspiroval mj. jeden můj bývalej kamarád, kterej byl přesně takovej. Dneska je na drogách, protože jeho poslední štací se stali „kamarádi“ feťáci. Ale kdyby na jejich místě byl někdo, kdo třeba lítá vzducholodí, tak on bude tou vzducholodí lítat taky... Prostě člověk strašně snadno ovlivnitelnej, bez vlastního názoru. A takových bohužel není málo.
Tomáš: „Hrdinou“ té písně není vyloženě skinhead, ale o jakékoliv pako bez názoru.

Nebývale křehkou písničku Vzácnej je nám s hostující zpěvačkou Inou bych od Škworu donedávna nečekal. Totéž platí i pro vyloženě komorní skladbu Zdá se mi. Že by předznamenání dalšího vývoje kapely?
Petr: Ale ne. Prostě nás to jen tak napadlo a udělali to, žádnej záměr do budoucna v tom nehledej. A navíc – já se nijak netajím tím, že jsem v podstatě komerční člověk a nikdy jsem neposlouchal extra tvrdé záležitosti. Vždycky se mi líbily melodické písničky a nestydím se za to, že si občas v autě pouštím třeba i Nedvědy.

Budiž, to mě neuráží. Ale koho proboha napadlo oprášit píseň Jana Cézara Vizitka, jeden z nejnechutnějších plodů českého popu 80. let?
Petr: Tu písničku znám z doby, kdy mi bylo nějakých 14 nebo 15 let. A tenkrát jsem neřešil, že ji napsal František Janeček a že je v určitých kruzích nenáviděnej. Vizitka se mi tenkrát líbila a líbí se mi i dneska. Melodicky určitě.
Tomáš: Celé to vzniklo tak, že jsme byli osloveni lidmi z televizního pořadu Souboj hitů, abychom si vybrali nějakou českou písničku a předělali ji. Chtěli jsme udělat Jména Leška Semelky, jenže to už nám někdo vyfoukl. A protože jsem zrovna v tu dobu někde v rádiu slyšel Vizitku, řekli jsme si: „Hele, to by šlo udělat v našem stylu!“ Nešlo o to, že bychom si chtěli vyloženě dělat prdel, ani o to, že bychom vzývali Janečka...
Petr: ... ale samozřejmě, že kus dětské nostalgie v tom je. (smích)

Petr Korál, muzikus.cz